Bezdomovectví před rokem 1989

Ve společnosti se můžeme setkat s názorem, že bezdomovectví, jakožto extrémní sociální vyloučení, je jevem, který přišel jako fenomén současné doby. Do současnosti dle některých názorů neexistoval. Nemůžeme si dovolit takový názor nikomu vytýkat. Skutečně chybí podklady z let 1948 – 1989, kdy bezdomovectví oficiálně nemělo existovat.

Této době předchází druhá světová válka, z této doby taktéž nenajdeme o bezdomovectví mnoho zmínek. Historicky první sčítání lidí bez přístřeší proběhlo až v roce 2011, a to Českým statistickým úřadem.  Přesto bych si dovolila doložit, že bezdomovectví, lidé bez přístřeší a problematika extrémního sociálního vyloučení, existovali již mnoho století před tím naším a beze všeho se nejedná pouze o důsledek ekonomické a sociální transformace České republiky.

Do 14. století se jednalo o lidovou tradici, která kladla důraz na idealizaci chudoby obecně a poskytování pohoštění tulákům. Prvně bychom mohli téma bezdomovectví jako takové najít právě ve 14. století. Pravděpodobně v jazyce této doby by se jednalo analogicky o tuláky nebo žebráky. V Anglii se v tuto dobu, vzhledem k morové epidemii, stávali z těchto lidí levné pracovní síly. Pohled na takové jedince ve společnosti se proměnil, a byli vnímáni spíše negativně.

Od 16. století se poté tuláci uvězňují do prvních forem chudobinců. Následně Anglie přijala za své možnost odsouzení tuláků k otroctví, a jejich transport za prací do kolonií. Zodpovědnost za chudé se přenesla do kompetencí města. Na přelomu 19. a 20. století má pojem „bezdomovec“ užší význam, než jak bychom ho mohli vnímat v současné době. Bezdomovectví bylo primárně vnímané jako přetržení kontaktu s rodinou a jednalo se o člověka stojící mimo síť rodinných vazeb. Za dob trvání Rakouska – Uherska byly postihovány takové osoby, které se rozhodly nepracovat a u kterých bylo jakékoliv riziko, že by se mohly chovat „nespolečensky“.

V roce 1930, v prvorepublikové Praze, bychom našli jednu noclehárnu, šest chudobinců a „ohřívárnu“. Těchto služeb tehdy denně využilo průměrně 3 100 osob bez přístřeší. Ovšem i během první republiky fungovaly donucovací pracovny a nucené pracovní kolonie, případně kárné tábory.

Následuje období druhé světové války, které snahu o pomoc lidem bez přístřeší dramaticky otočilo. V tehdejším Protektorátu Čechy a Morava museli pracovat téměř všichni. Téma práce neodmyslitelně patří k nacistické propagandě. Samozřejmě k donucení obyvatel k práci existovaly náležité prostředky, například výchovné pracovní tábory. Lidé, kteří nebyli schopni pracovat, od režimu podporu rozhodně nezískali. Není ovšem pravda, že bezdomovectví tehdy neexistovalo. Existovalo, ale v jiné formě, než je známe nyní. Koncept tohoto režimu fungoval tak, aby následky jeho politiky nebyly zřejmé a lidé, kteří práci z nejrůznějších důvodů vykonávat nemohli, a nebo nebyli považováni za dostatečnou pracovní sílu, bývali transportováni do koncentračních táborů.

Politický režim posledních dekád před rokem 1989 existenci fenoménu bezdomovectví explicitně popíral. Jedná se o Československou socialistickou republiku. Lidé, kteří se s extrémním sociálním vyloučením museli vypořádat, byli většinou lidé z dysfunkčních rodin, lidé páchající menší prohřešky a spojení bychom našli i s alkoholem. Děti, které končily na ulici a následně v domově pro děti se zvláštní péčí, se potýkaly taktéž s velkým problémem, který doba neřešila. Když se v osmnácti letech nemohly vrátit do původní rodiny, tak byly odvezeny tam, kde byly původně před transportem do domova pro děti nalezeny. Stávaly z nich tedy lidé bez přístřeší. V této době samozřejmě platila pracovní povinnost, jež byla zakotvena v tehdejší Ústavě 9. května. Práce schopní občané, kteří nepracovali, se dopouštěli trestního činu příživnictví. Sankce mohla dosáhnout až částky 100 00 Kčs nebo jim byl uložen trest odnětí svobody. V tomto období se lidé bez přístřeší schovávali na nejrůznějších místech a vidět tedy v Československé socialistické republice nebyli. Přesto tací v republice byli, ale ve větším počtu schováni například v kanálech nebo jiných místech, které jim zajišťovaly co nejbezpečnější úkryt před sankcemi a dalšími problémy, které jejich situaci jen zhoršovaly.

V dobách zmíněných, před rokem 1989, nebylo bezdomovectví doslova vidět a ne proto, že by neexistovalo, ale protože režimy otevřeně nebo skrytě odmítaly existenci tohoto jevu. Nebylo přípustné, aby lidé žili bez přístřeší a pokud tak učinili, tak byli sankciováni. Je tedy důležité si uvědomit, že se nejedná o jev nový, nýbrž nově více viditelný a nepřehlížený státními aparáty.

Pro zajímavost a více informací doporučujeme kouknout se na video od České televize, která o bezdomovectví před rokem 1989 natočila video –  https://www.ceskatelevize.cz/porady/11454740577-pribehy-20-stoleti/218562261760014-bezdomovci/

Jakub Modes